... a o svůj pohnutý životní příběh bych se nyní rád podělil ve své nové knize i s Vámi.
Následky manželství z lásky
aneb
33 tváří dlouhonohé blondýny
Autor a hlavní hrdina v jedné osobě
Tato kniha nese románové rysy, ale stejně i rysy stylizované kroniky nebo novely. Ani jedno z pojmenování však není docela „čisté“. Jedná se totiž o pravdivý příběh, který si autor prožil na vlastní kůži.
Přesto se může mnohý ptát, proč s tou kůží jde teď na trh?
Protože se takový, byť jistě ne všední příběh, může stát každému z nás. Protože sudičky přisuzují osudy, které nikdo nepředvídá, nelze je naplánovat ani proto se na ně nelze připravit.
Autor je scénáristou, režisérem a trochu i producentem mnoha televizních seriálů, ale i dokumentárních soliterů. Pracuje a pracoval nejenom v českých, ale i v zahraničních televizích a při té činnosti se potkával s lidmi všech typů: od vykradače egyptských hrobů, přes muže, který připravil fašistické Německo o naději vyrobit atomovou bombu, natáčel s proslulým, prvorepublikovým kasařem, a skamarádil se s králem světového thrilleru či nejlepším brusičem diamantů na světě.
Zdálo se, že si život prožije v klidu a relativním dostatku. Jenomže pak, nečekaně, přišla ke slovu ona věštba sudičky, která mu nad kolébkou rozkrojila jablko, na jehož druhé půlce byl kříž.
Ona byla milá, krásná, vtipná, společenská, modrooká, byla sexy a oplývala dalšími desítkami vlastností, otevřených nebo i skrytých v záplavě dlouhých, blonďatých vlasů.
On je teď bezdomovcem. A jak se to přihodilo?
O tom je tahle knížka.
A co na to čtenář znalý?
"Marně může čtenář očekávat melodramatické scény. Fatální okamžiky jsou zde líčeny s humorem a břitkou sebeironií.
Autor užívá fiktivního dialogu s Petrem ze Sioracu, románovým hrdinou slavné ságy Roberta Merle „Dědictví otců“. Ten v sobě přechovává moudra antických autorů i moderních psychologů, psychiatrů a sexuologů. Spolu hledají a nacházejí chyby, kterých se muž, píšící v ich-formě, dopustil.
Dějová linka se opírá o přesvědčení, že podobný „sešup“ se může stát každému.
Člověk se pak ocitá sám. Sám na dluhy, na bídu i na hlad, /byť jsme ubezpečováni, že ve Střední Evropě něco takového neexistuje/. Sám proti lhostejné, zpuchřelé policii a justici, proti níž si nemůže najmout advokáta, protože na něj nemá. Je sám na nemoci, na zimu a mráz, sám na přežití.
Zpočátku nerovný boj prohrává.
Je ale plný vůle tu katastrofu přežít. Přežít za pomoci všech prostředků, které má člověk pod mostem k dispozici.
Pokud tyto řádky pomohou alespoň jednomu člověku, který se ocitl v podobné situaci, pak nejspíš i splní svůj účel.
Karel Hynie o připravované knize
(1946), producent, dramaturg a scénárista
Co dodat? Snad jen, že ukázku z mé knihy naleznete v příloze. Věřím, že nezůstanete jen u ochutnávky ....
Ukázka z knihy:
Jednoho dne jsem se musel vypravit na Kavčí hory do televize. Byl jsem tam asi dvě hodiny, ale cesta z Říčan a zpět autobusem trvá víc než dvě hodiny. Vracel jsem se domů kolem sedmé hodiny. Když jsem se blížil, soused bydlící naproti se mi posunky snažil na něco upozornit. Nechtěl mluvit nahlas. Přistoupil jsem k němu blíž. Šeptem mi řekl, že vyměnili zámky a dodal
„pozor, dali tam ostnaté dráty, abyste snad nemohl přelézt plot…. a bacha, jsou ještě vevnitř!
Jako nevěřící Tomáš jsem se o tom měl záhy přesvědčit. Už se stmívalo a teprve když jsem přišel těsně k plotu, uviděl jsem kolem sloupku omotaný drát. Byl všude, kudy jsem mohl přelézt. Nový a opravdu ostnatý.
Každý domkář má utajené fígle, jak proniknout do svého hájemství. Pomocí od souseda půjčeného nože, který se mi podařilo prostrčit škvírou mezi dveřmi, jsem vcelku snadno nadzvedl dveře jistící západku a dostal na zahradu. Irena mě oknem z domu pozorovala. Stála tam s mužíkem, který se mi nedávno představil jako plynař a elektrikář v jedné osobě. Jméno si ponechal pro sebe.
Když mě v domě uzamčená dvojice spatřila, Irena se hned pustila do horlivého telefonování. Záhy jsem se měl dozvědět komu. Po chvíli už byla slyšet policejní houpačka, a dva policisté se domáhali vstupu. Šel jsem jim ověřeným způsobem opět otevřít dveře. Když se mi znovu podařilo nadzvednout západku a posunul dveře, aby mohli vstoupit, trénovaní hoši odskočili a jeden z nich sahal po revolveru.
- Pusťte ten nůž na zem, imperativně vyštěkl mladší.
- Musím ho vrátit sousedovi, jinak byste se sem nedostali.
- Teď ho ale položte na zem! řekla starší autorita, avšak už mírnějším tónem.
Nevěřícně jsem na ně zíral a přemítal, zda se mi nezdá nějaký podivný sen odněkud z jiného kontinentu, ne-li jiného světa.
- Jsem tady doma, jsem tu hlášen, ten dům jsem za své peníze postavil a daroval synovi, říkal jsem policistům. Mám s ním podepsanou smlouvu o mém právu tady doživotně a bezplatně žít, který za něj podepsala zde přítomná jeho matka a má dřívější manželka, pokoušel jsem se argumentovat. Marně!
V tu chvíli Irena otevřela dveře a s nějakým papírem došla k policistům. Byl prý podepsaný Kristiánem, ale zblízka mi ho neukázali. Dopis dlouho studovali, byť to byly asi jen tři řádky.
Pak se opět otočili ke mně: je nám líto, ale majitel domu si nepřeje, abyste zde nadále bydlel. Tímto dopisem, /zdáli mi ho ukázali/, zplnomocňuje svou matku, aby za něj v tom smyslu jednala.
